Jmenuji se Lucie Poláčková, vystudovala jsem sociální práci a několik let jsem pracovala jako sociální pracovnice, a to převážně v domově pro seniory. Aktuálně pracuji pro energetickou společnost ČEZ, a. s. (trochu skok od sociální práce, že) a právě sociální práce mi začala čím dál tím více chybět. Spojila jsem proto síly s Reveniem a stávám se pro vás sociální záchranářkou. A protože osobní zkušenost je ta nejlepší, prozradím vám něco o sobě. Hned vám určitě bude jasnější, že jsem český sociální systém nepoznala jen v univerzitních lavicích, ale také na vlastní kůži. Od tří let mi totiž dělá společnost revmatoidní artritida. Nevyléčitelné autoimunitní onemocnění, které v mém případě obsadilo zánětem všechny klouby, včetně páteře. Každý den je jiný, více či méně náročný. Za pomoci rehabilitace, operací, ale hlavně rodiny, přátel a především pozitivního myšlení si život užívám plnými doušky. Že
někdy potřebuji k chůzi chodítko, někdy jen rámě šlechetného společníka a jindy zase rovnou invalidní vozík, to mi nebrání v rozletu.
Jsem životní bojovník a nezmar, pod slova ´když nemůžeš, tak přidej´ bych se mohla s čistým svědomím podepsat a zanotovat si je společně s kapelou Mirai. A zrovna hudba je pro mě opravdu lék a společník v horších dnech, především za volantem. Zpívám sice jen v sebeobraně, ale řízení si bez hudby neumím představit. Na zklidnění a relax mám v knihovně zásobu beletrie a v počítači uložený program kin v okolí. Také v kavárnách, divadlech a na kulturních akcích nejen v okolí Kadaně, kde žiji, nejsem neznámou tváří. Život je prostě jízda, někdy sice jak na horské dráze, ale moc mě baví.